Alternativy

specializovaného muzea

Svěření sbírky Národnímu muzeu nebo podobné instituci

V tomto případě máte jistotu, že bude sbírka skutečně uchována. Dostane ale svůj vlastní prostor pro prezentaci veřejnosti? Kdo se o sbírku bude starat? Bude nadále rozvíjena, nebo bude zakonzervována v současném stavu? Podle mě tohle není dobrá cesta.

Svěření sbírky firmě, pohybující se v daném oboru

Existuje v Česku vůbec firma, která by vyráběla produkty, které jsou předmětem sbírání? U sýrů a pivních suvenýrů o tom není pochyb. Ale co třeba žvýkačky. V Česku prostě není velký a seriózní výrobce žvýkaček, který by sbírku mohl převzít tak, jako mlékárny Laktos u sýrů. Pro výrobce Pedra jsou žvýkačky druhořadým produktem. Kdyby teď vznikl nový výrobce, bude trvat dlouho, než by byl schopen starat se o jiné věci nežli o vlastní podnikání. Možností by byla firma Wrigley´s, která má v Praze evropskou centrálu. Ta ovšem dělá mrtvého brouka a na pokusy sběratelů o kontakt buď vůbec nereaguje, nebo až po několika měsících s nesmyslnou odpovědí. I když po nich nechceme nic jiného, než že jim s kolegou zdarma budeme provozovat archiv a zároveň katalog veškeré produkce jejich žvýkačkových obalů. Jenom blázen bych chtěl za partnera zkostnatělou Americkou korporaci, se kterou se nedá domluvit a která takovýmto způsobem jedná se svými (prozatím) příznivci. A jak je to ve vašem oboru? Měli byste se na koho obrátit?

Založení vlastního malého muzea

Pro mnoho sběratelů zajímavá možnost. Avšak kolik sběratelů si může dovolit investovat čas a peníze do založení a správy vlastního malého muzea? A má to vůbec smysl? Co bude s muzeem po úmrtí sběratele a zároveň největšího tahouna? Nezruinuje to rodinu a nebude právě to pádným důvodem k prodeji sbírky? Proč by pro každý obor mělo existovat samostatné muzeum bez jakékoliv vazby na ostatní sbírky? Z čeho bude muzeum přežívat? Jak bude lákat platící návštěvníky? Kolik se najde dárců, ochotných posílat peníze nějakému nadšenci, když nebudou vědět, kde nakonec jejich peníze skončí, až muzeu dojde dech. Rodinné muzeum musí mít zákonitě horší možnosti při hledání financování zvenčí.

Rozprodej sbírky

Prodej sbírky je pro většinu sběratelů pravděpodobně tou nejčastější volbou. Mnohaleté budování sbírek si vyžádalo nemalé finanční prostředky, které by jistě rodina ráda dostala zpět. Je to zároveň ta nejproblematičtější volba, ke které se mnoho sběratelů nedokáže odhodlat za svého života a pověří tím své dědice. Nebo to prostě nechají na nich, ať si s tím dělají, co chtějí. Kolikrát při prodeji dojde k volbě mezi maximálním výnosem při postupném rozprodeji v aukcích a nižší cenou při prodeji celé sbírky najednou? Zajímá někoho nejvhodnější kupec z pohledu uchování, nebo zacházení se sbírkou?

Muzeum, které bude získávat sbírky nejen darováním, ale i výkupem, se pro velkou část sběratelů stane jasnou volbou, jak se sbírkou naložit. Prodávaná sbírka se stane součástí unikátního kulturního dědictví a zároveň rodina získá zpět prostředky, které si dlouhé roky upírala ve prospěch sbírky. Výsledná cena se nejspíš nebude rovnat tomu, co by prodávající získal při prodeji v aukcích. Na druhou stranu to oproti aukci bude nesrovnatelně rychlejší proces s předem známým výsledkem.

Specializované muzeum vykupující sbírky dává sběratelům víc možností než jiné formy prodeje. Sběratel například může včas sám prodat svoji sbírku, a ještě se podílet na jejím začleňování do muzejní sbírky. Může tak předat své znalosti a vyplnit množství volného času, se kterým si možná nebude vědět rady. Může za života sjednat podmínky odkupu, které se uvedou v závěti...